Filosofický pohled na ESM (European stability mechanism)

Česká republika patří ke státům, jehož obyvatelé jsou relativně skeptičtí k Evropské unii. Mohli bychom říci, že tento občanský postoj je dán například tím, jak se o Evropské unii vyjadřují zdejší politici, nicméně já bych si tento argument troufnul rozporovat. Domnívám se totiž, že naši politici nepatří zrovna k těm, kteří by si většinově stáli za svými názory a prosazovali je a argumentovali. Spíše se domnívám, že většina našich představitelů se v současné době snaží kopírovat názory společnosti a pak je vydávat za vlastní. (čest výjimkám)

Snad to máme už v naší české povaze a nebo je to jen odraz dnešní doby, nicméně mám pocit, že se lidé v otázce Evropské unie dělí na dva tábory. Na ty, kteří mají mnoho různých argumentů proti a na ty, kteří jsou zase pro, nic mezi tím jsem neviděl. Ať už se počítáte k té, či oné straně, dovolím si Vám navrhnout zamyšlení nad filozofickou proměnou současné Evropské unie v jednom bodu, takzvaného ESM a pokusím se navrhnout myšlenkovou změnu unie, která by pak odpůrci poskytla snad nový argument pro (samozřejmě, pokud by byla uskutečněna).

European Stability Mechanism, zkráceně ESM je to, čemu u nás hezky česky říkáme euroval. Velmi zjednodušeně (až nepřesně), ale účelně pro vysvětlení pro ty, které tato informace doposud míjela, je to suma peněz, kterou se rozhodly země, které platí Eurem různými mechanismy použít na stabilizaci jiné země platící Eurem, a to proto, aby společná měna byla stabilní. Zastánce Evropské Unie by mohl říct, že se jedná o solidární opatření jedněch států s těmi druhými nebo by si prostě mohl čistě v souladu s pragmatismem říct, že je lepší zadluženému státu raději finančně pomoci, než ho nechat v úpadku, protože to v důsledku poškodí mě samotného.

Napadlo mě se na celou věc ESM podívat filosoficky a zároveň velmi prostě. Když si představím uvažování státu, který by nebyl součástí Evropské unie a nebyl by tedy součástí žádného záchranného mechanismu, z mého pohledu by pak takový stát byl mnohem více obecně motivován k takové politice, která by byla automaticky efektivnější a úspornější, protože by hrozilo (hlavně pak aktuální politické reprezentaci), že když se překročí určitá mez zadlužení, stát to prostě ekonomicky neustojí a tím i tamější voliči. Naproti tomu raději (jistě v dobré víře) vymyslíme něco jako je euroval a řekneme, že když by se stát dostal do potíží, zaplatí za toho, kdo nehospodařil jako řádný hospodář útratu jiní. Je spravedlivé dodat, že případná pomoc se podmiňuje ekonomickými opatřeními, ale smysl zůstává stejný. Filosoficky mi to přijde tak, že se Evropská unie chová jako máma, která za nezbedného syna vždy zaplatí jeho průšvihy a nakonec mu dluh vlastně odpustí. Jenže pomůže taková pomoc? Co když právě fakt, že takhle přemýšlíme, způsobuje chování „nezbedného“ syna. A pokračuji dále. Co kdybychom tento způsob přemýšlení změnili. Co kdybychom řekli: „Toto je klub Evropské unie, máme mezi sebou volný pohyb zboží, kapitálu, služeb, žádná cla a vzájemně se podporujeme, chceš li k nám patřit nebo nadále patřit, chovej se prosím tak, abys neohrožoval ty ostatní, ergo nezadlužuj se například, máš li společnou měnu více, než je zdravé. V jiném případě musíš odejít z klubu, taková jsou pravidla hry.“ Velmi se mi tato úvaha líbí, přijde mi, že bych potom chtěl patřit do seskupení zemí, které jsou sebevědomé, hrdé, ale na druhou stranu dělají maximum pro vzájemnou a svobodnou spolupráci. Chtěl bych patřit do elitního klubu takové Evropské unie a možná snad i s takovou změnou pohledu na věc by se i politici v různých jiných zemích začali více snažit dělat skutečné ekonomické reformy, ne jen přidávat státním zaměstnancům nebo zvyšovat mandatorní výdaje (omlouvám se všem státním zaměstnancům, není to myšleno nijak zle). Třeba by to vedlo k přirozenému předhánění se, kolik který stát investuje do vzdělání, vědy a výzkumu. Předhánění kdo bude mít kvalitnější infrastrukturu. A protože bychom pak už neřešili dluhy, mohli bychom se nakonec mnohem více věnovat projektům, které by naše země více stranně rozvíjely, jako je podpora výstavby propojené železniční sítě nebo podpora kulturních projektů, to už je jedno. Věřím, že tím bychom válce předcházeli mnohem přirozeněji a svobodněji. Věřím, že pak bychom i my Češi chtěli v Evropské Unii zůstat a být její součástí mnohem víc.

Patrik Joura